Dřív jsem trochu více psal. Konkrétně jsem našel na mém Facebook profilu pár poznámek z roku 2010. Od té doby se v těchto tématech zase tolik nezměnilo, takže se o ně rád podělím i zde a nyní. V té době jsem tak trochu končil "studium" na FHS, takže to vám napoví, proč.
Lhostejnost (16.června 2010)
Mám rád lidi zvídavé, toužící po vědění, řešící důležité i zcela nepodstatné věci. Mám rád diskuse, argumentaci, rozdílnost názorů, hádku, doplňování, otázky, odpovědi. Mám rád totiž svět a lidi v něm, a chci o nich hodně vědět. Čím více budu vědět o nich, tím více se dozvím sám o sobě. A čím víc budu vědět o světě, lidech v něm a o sobě, tím lépe mi v tom světě bude. Tím lépe pro mě, pro lidi i pro svět.
Protože, pokud by to bylo obráceně, společnost nutně zanikne. Představte si skupinu lidi, kterou nic nezajímá, nic neřeší, jsou si naprosto lhostejní. Pokud jeden z nich zemře, ostatní to zaregistrují, ale nic to s nimi nedělá. Pokud je jeden z nich štastný a druhý ne, zbytku je to jedno. Je jim všechno jedno. A tak za jedno z největších zel ve společnosti vidím lhostejnost. Ale nikoliv tu předstíranou, často praktikovanou ženami. Ta je v podstatě, pokud má dotyčná trochu "fištrónu" a ví jak na to, docelá milá věc. Já mám na mysli pravou a nefalšovanou lhostejnost. A to je věc vskutku ohavná. Považte, že například dosáhnete velkého úspěchu v práci, nebo si koupíte nové auto, boty, ale každému okolo vás je to jedno. Není s kým sdílet radost.
Jenže ona ta lhostejnost nepříjde jen tak sama od sebe. Ono totiž, pokud někoho nic a nikdo nezajímá (kromě sebe samého), je mi ho tuze líto. Takový člověk totiž žije asi tak "na polovic".
Člověk, který se na nic neptá totiž snad ani nechce být. A naopak člověk, který se ptá, chce být.
Kdo má úzkost (1.února 2010)
Úzkost je zlá. Sedne na vás a máte splín, žal, nebo jiné synonymum pro trochu vážnější smutek. Smutek je totiž trochu jinde. Dá se dobře léčit (třeba pivem) a většinou netrvá dlouho protože v zásadě nejde o nic vážnějšího. Úzkost je těžší kalibr. Racio je na ní většinou krátké, má tzv. svoji hlavu a nenechá se o ničem přesvědčit. Prostě tu je a nikam se nehne, dokud tedy nebude (me) chtít.
Úzkosti (tedy jak jsme je definovali jako těžší smutky - nikoliv úzkosti ve smyslu strachu z létání nebo stísněných prostor) mají mnoho příčin, ale v zásadě velkou roli vždy hrají dva faktory. Pocit (ne) jistoty a (ne) pohody v prostředí, ve kterém se člověk pohybuje (práce, škola, rodina) a pocit osamělosti (že je sám, že ho nikdo nemá rád, že není nikdo s kým by mohl sdílet radost). Oba tyto faktory jsou z velké míry závislé na vztahu člověk versus společnost (to jak "zdravě" je člověk ve společnosti ukotven). Čím slabší tento vztah je, tím četnější mohou úzkosti být. Jinými slovy, pokud máte dobré přátele na které se můžete spolehnout, lépe se vypořádáte se ztrátou partnera a to platí i per contra. Tedy, pokud máte partnera co vás dokáže podržet, dobře dokážete řešit problémy v práci nebo škole.
Projevy úzkosti mohou být různé. Někdo je zádumčivý, někdo hysterický, někdo ze sebe dělá workholika, jiný alkoholika. V dnešním žargonu by se řeklo "áále, mám prostě depku". Deprese je však docela něco jiného a tak časté používání toho slova mi vysloveně vadí. Deprese je trvalý stav žalu, kdy jedinec trpí dlouhodobě pocity bezcennosti, viny atd. A co je na depresi vůbec nejsmutnější, je z ní převelice těžká cesta zpátky. Neříkejte, že máte depresi, máte úzkost.
No, a teď jak z ní ven. Možností je naštěstí nepočítaně. Svět nabízí přece tolik možností jak si zlepšit náladu. Poslechnout si Bacha a jeho Air, jednu z nejkrásnějších melodií na světě. Pustit si Nothing Hill a znovu napnutě čekat jestli to Hughovi na Julii Roberts vyjde. Vzít do ruky štětec a tvořit portrét, vzít do ruky fotoaparát a trefit krásně zasněženou krajinu. Nebo přečíst román z období carského Ruska celý najednou, hrát si s domácím mazlíčkem (i když nechce) a nebo psát poznámky, které nikdo nedočte do konce. Možností je tedy naštěstí víc než hodně a krátkodobě určitě zaberou. Jenže co potom dlouhodobě? Tady je lék asi jediný, věřit. Tak budeme věřit, co říkáte?
Kdo je sobec? 29.leden 2010
Pojmy jako sobec, sobeckost nebo sobectví se často chápou ve významu jako egocentrický, egoistický, arogantní a někdy i narcistický. Toto chápání je však poněkud zavádějící. Když je někdo sobec, snaží se urvat všechno a všechny pro sebe. Zajímá se jen sám o sebe, cítí radost když bere a nic nedává. Všechno a všechny posuzuje z hlediska svého užitku, který z nich může plynout. Lze tak (nesprávně) vyvodit, že sobec chce všechno pro sebe protože je to narcis a egoista mající o sobě to nejlepší mínění. Sobeckost tak zdánlivě připomína sebelásku. "Já jsem tady široko daleko nejlepší, takže všechno chci pro sebe a vy udělejte co mé skvělé já potřebuje a poté mi jděte z cesty". Jenže ono to takhle není. Ba naopak, sobecký člověk né, že by se měl příliš rád, má se rád příliš málo respektive, nemá se rád vůbec. Sobecký člověk sám sebe nenávidí a sám sebe si neváží. Cítí se zbytečný, zklamaný a neštastný a proto, se snaží urvat co nejvíc "pozemských" požitků pro sebe samého aby svůj pocit úzkosti změnil a aby tak, byl šťastný. Tomuto životnímu uspokojení si však svým jednáním sám brání, a pokud nezačne mít rád sám sebe, nikdy štěstí nedojde. A kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani ostatní. Kdo je sobecký, ten nemiluje. A kdo nemiluje, ten nežije.
